V poslední době nestíhám nahrávat fotky z akcí, natož psát články z výletů. Ale nedělní vyjížďka za západem slunce byla tak zázračná, že si zaslouží nejen přednostní zpracování, ale i podrobné otextování.

Nedělní vedro a dusno bylo úmorné, a tak jediné, k čemu jsem se rozhodl, byla vyjížďka na západ slunce s novou parťačkou. O půl šesté jsme se domluvili, že se v 8 večer sejdeme nedaleko od ní. Jenže o půl šesté se také začala na jihu Čech tvořit bouřková fronta…

V 19 hodin už jsem venku viděl, že se mraky blíží i sem. Podle snímků z radaru se srážky za poslední hodinu posunuly téměř o 50 km a zbývá už jen dalších 50 km, aby bouře dorazila při současném tempu i sem. Začínám mít obavy, ale přesto sedám na kolo a v 19:15 vyjíždím.

Než však vůbec stihnu opustit katastr naší obce, slunce už je postupně pohlcováno oblačností. Vytahuji mobil, koukám znovu na rostoucí bouřku na radarových snímcích a začínám být připraven zavolat parťačce, že se výlet ruší. Ale protože vyjíždí až 30 minut po mně, na takové rozhodnutí mám ještě čas, a tak pokračuji v jízdě.

Přijíždím na kopec za Dubovým Dvorem a opět kontroluji radarové snímky, které se však za posledních 20 minut téměř nezměnily. Fronta se výrazně zpomalila, což mi dalo jiskru naděje a víru v zázrak, že slunce nakonec stihne z oblačnosti opět uniknout, a tak sjíždím 150 výškových metrů do údolí vyzvednout kamarádku, abych s ní ihned tyto metry opět znovu nastoupal.

Výjezd lesem je napínavý z mnoha důvodů. V údolí nemám signál, a tak netuším, jestli bouřková fronta stále zpomaluje. Stoupám do prudkého kopce po kamenité cestě s novou parťačkou, která vnímá kopec podstatně intenzivněji než já a kolo musí místy i vést. Jelikož jedeme v údolí a lesem, nemáme ani výhled na oblohu.

Konečně chytám signál a píše mi kamarádka s dotazem, co právě dělám. Pošlu jí fotku z jízdy na kole, načež mi hned odepíše, že jsem magor, ať mažu domů, že bude pršet. Já však věřím v zázrak a netrvá dlouho a vidíme i sluneční světlo na špičkách stromů. Vše začíná být velmi, velmi nadějné a já jsem rád, že takový magor jsem!

Po pár kilometrech se dostáváme z lesa na otevřenou louku, kde konečně máme výhled i na slunce. Nestačím se divit, jak neuvěřitelně se obloha za tu dobu změnila. Už tento samotný fakt, vidět opět sluneční paprsky, byl pro mě zázrakem. Pohled na tmavý jihovýchod však stále příliš pozitivně nevypadal….

Sjíždíme na severozápadní svah kopce za kraj lesa, a kromě krásného výhledu na zapadající slunce opět přestáváme mít přehled o tom, co se děje směrem, kterým se budeme muset vracet. Je krásný klid, slunce se ukládá do mraků a bouřka je to poslední, na co teď myslíme. Na chvíli vlastně i úplně zapomínám, že se sem nějaká blíží.

Když už slunce zaleze a vše vypadá na konec tohoto úžasného představení, věřím v další zázrak – že těsně před západem se slunce ještě na chvíli ukáže. A tak zůstáváme stále na místě, i když parťačka tolik optimismu nemá.

Rudě zbarvený obr se schovává za hory a my stoupáme zpět na kopec napjatí, jak se mezitím vyvinula bouřka. Pohled, který se nám při výjezdu z lesa naskytne, nám opět vyráží dech. Dramatická hranice bouřkové fronty přes celou oblohu, že pro její zachycení musím udělat 6 snímků. Když tedy kvůli panoramatu sahám do batohu pro stativ, zjišťuji, že jsem ho zapomněl přibalit…

Jsme zahledění do bouřkového pásu, sledujeme blesky v dáli, a potom se ze zvědavosti ohlédneme opět na západ. Bože, takový neuvěřitelný kontrast! Zatímco na jedné straně oblohy je děsivé temno, na druhé úchvatně ozářená obloha po západu slunce. V tu samou chvíli fotil i Miloš Šálek náměstí v Trutnově, podívejte se i na jeho foto.

Nevíme, kam koukat dřív, a já se snažím zachytit celý kontrast na jednu fotku. Chybějící stativ pro mě není tak velký problém jako to, že fronta se mezi jednotlivými snímky velmi rychle posunuje. Následné spojení na počítači tedy nemůže stát za mnoho, ale přesto to nevzdávám a fotím. A nakonec jsem i za ty mizerné snímky rád, protože…

Blesky jsou tak silné, že dostávám chuť i nějaký ulovit. Focení blesků však vyžaduje nastavení delší závěrky, a tedy nelze foťák držet v ruce, protože by byl výsledný snímek rozmazaný. Jako náhradu za stativ tedy používám kůl ohradníku na kraji lesa. Vše je však ztíženo tím, že z tohoto místa není výhled nad Rozkoš, kde bylo blesků nejvíce. Natáčím foťák na Liščí horu a říkám si, že se mě dneska drží štěstí, a tak to třeba to vyjde.

10 pokusů a nic. Bouřka se blíží a je nejvyšší čas jet. „Poslední 2 fotky, o půl desáté to balíme a mažeme domů,“ prohlásím. Je 21:30, já naposledy mačkám spoušť a… JE TO TAM!!! Neuvěřitelné se stává skutečností a já poprvé v životě zachycuji blesk, navíc ještě v tento neuvěřitelný den! Lepší třešnička na závěr snad nemohla být!!!

Než ztratíme výhled na západ, dělám ještě poslední fotku. Obloha se opět kompletně změnila a člověku se nechce věřit, že všechny tyto snímky byly pořízeny během pouhých 2 hodin. Zatažená obloha, žluté slunce zapadající do mraku, rudé slunce zapadající za hory, žluté mraky odrážející světlo a tvořící tak i zajímavé zbarvení okolí na zemi, to vše v kontrastu s bouřkovým pásem na jihovýchodě plném blesků…

Kompletní galerii naleznete na Rajče.net a také na Facebooku, kde můžete fotografie komentovat a sdílet.